Do Smrčné v roce 1885 přišel významný židovský podnikatel
JULIUS SCHINDLER z Jablonce nad Nisou.
Ani jeho nástup se však neobešel bez komplikací a v žádném případě nebyl růžový. Nepomohl ani lákajíci firemní název této refinerie "VICTORIA " uváděný poprvé v regionálním Deutscher Volkslender fur die Iglwuer Sprachinsel z roku 1887. Přesto se nově a velkoryse pojatý sklářský podnik dokázal velmi záhy prosadit jak na tuzemském trhu, tak také v cizině, kde navázal na svá tradiční odbytiště v sousedních zemích. Navíc pak postupně využil celého místa bývalého poplužního dvoru včetně předchozí huti, čímž se mezi lidmi ujalo nové pojmenování " FABRIKA ".
Julius Schindler si byl zřejmě velice dobře vědom výhodného umístění svého nového sklářského podniku, neboť okolí mu poskytovalo jak levnou pracovní sílu, tak prostor pro další případný rozvoj. Neméně důležitý byl dostatek základních surovin včetně paliva. Neuplynulo mnoho let a majitelé se rozhodli k radikálnímu kroku k odkoupení celého areálu poplužního dvoru.
Podle archivních pramenů zaměřil jihlavský geometr Wilhelm Sadil v roce 1889 celý uvažovaný prostor a následujícího roku 1890 došlo k podpisu kupní smlouvy mezi zástupci štockého velkostatku a Smrčné na straně jedné a majitelem firmy, Juliusem Schindlerem, na straně druhé. Tím bylo o dalším osudu stále se modernizující sklárny, brusírny a výrobny malovaného skla definitivně rozhodnuto.
Významná židovská firma Schindler Comp. měla svůj základní závod v Jablonci nad Nisou ještě řadu filiálek doma i v cizině. Její úspěšné obchodní podnikání přineslo zdejším lidem práci až do třicátých let 20. století. V prvních letech byla výroba omezena malý, výkonem zastaralého parního stroje. Teprve po instalaci stroje nového se výroba rozběhla na plné obrátky, když se vhodně doplňovala se sklárnou v Antonínodole, která rovněž připadla Schindlerům. Je pozoruhodné, že majitel firmy pamatoval na vše potřebné nejen co se týče vlastního provozu, ale také na ubytování a zdravotní stav svých zaměstnanců a jejich rodin. Z roku 1893 pochází zpráva o založení vlastní nemocenské pokladny. Tu nejprve řídil A. Hayer a později sám ředitel Alois Neumann. Ve stejném roce pak obec navíc získala stálou porodní asistentku či " porodní bábu ", jak se tehdy říkalo, Marii Tenkou.
U firmy bylo v té době zaměstnáno i několik povozníků s potahy, kteří zajišťovali dopravu surovin a uhlí pro kotelnu a expedici zboží na nádraží v Jihlavě. V roce 1906 zde podle kronikáře pracovalo už kolem 200 dělníků a z toho prý většina byli Češi, který v roce 1910 přihlásili k Českému odborovému svazu sklářských dělníků. V roce 1912 zde bylo zaměstnáno až 250 pracovníků. Valná část z nich byla organizována v sociální demokracii.
Už tehdy založili a využívali vlastní knihovnu, hráli divadlo a měli vlastní kapelu.
Dochoval se pečlivě zpracovaný řád firmy Schindler a pokyny pro pracovníky jednotlivých profesí. Dalším ředitelem byl v letech 1910 - 1919 Berthold Schindler a potom až do uzavření sklárny v roce 1932 vedl zdejší závod B. Urbánek.
Používané stroje byly poháněny transmisemi a řemenovými převody. Brusiči u kuličských strojů pracovali vsedě a výrobky drželi v rukách před sebou. Dekory vybrušovali na rotujících litinových kotoučích se splavovaným brusivem. Hranaři u práce stáli a výrobky drželi v předklonu. Plochy brousili na vodorovně rotujících z litiny a písku nebo na kotoučích z přírodního kamene. Leštěné dekory byly leštěny na rotačních kartáčových kotoučích za pomoci leštících prášků. Olovnaté sklo se leštilo chemicky v leštících kyselinách.
Na katastrálním plánu z počátku 20. století byl uvedený tovární soubor asi 8 objektů nadepsán "Fabrik" a okolní polnosti " Bei der Fabrik".
V současnosti se stále ještě traduje pomístní název " U továrny ".
Zmíněný první ředitel Alois Neumann přebýval ve Smrčné s celou rodinou, manželkou Reginou a dětmi Fritzem a Marthou, které se zde v letech 1890 a 1894 narodily.
Později se osamostatnili a založil ve Smrčné vlastní kartonážní závod na výrobu obalů. Byl nejen zdatných obchodníkem, ale angažoval se v řadě místních spolků, které pomáhal zakládat. V roce 1912 odešel do Jihlavy, aby tam ve Srázné ulici zbudoval vlastní sklářský rodinný podnik. Jeho syn Fritz se stal obětí nacistické rasové perzekuce a v období holocaustu zahynul v plynové komoře v Osvětimi. Dodejme, že po osvobození v květnu 1945 se vedení jejich jihlavské sklárny ujal Karel Vašíček ze Smrčné, jakožto národní správce. Jeho zásluhou se stalo, že firmě byl na krátkou dobu do roku 1948 navrácen její původní název "Neumann".
Židovský podnikatel Alois Neumann rovněž založil první kartonážní provoz ve Smrčné v roce 1893, ještě za svého působení v Schindlerově sklárně. Stalo se tam při domě čp. 11 " U Abrahama", kde nejprve vznikla malá provozovna. Během velice krátké doby se mu však podařili zakoupit v blízkosti vhodné pozemky a v nově vybudované výrobní hale podstatně rozšířit výrobu. Svědčí o tom nejen propagační obrázek objektu kartonážky, ale skutečnost, že v roce 1897 našlo u něj práci 20 pomocných sil. Na vlastní výrobu mu tehdy dohlížel mistr Josef Knauer. Po výstavbě tohoto závodu a rozšíření výroby v roce 1898 se však ukázalo, že pro jihlavské zákazníky byla vzdálenost mezi Smrčnou a Jihlavou přece jen problematická a tak v roce 1900 přikročil Alois Neumann k přestěhování firmy do Jihlavy, do nové tovární budovy. Dne 1. ledna 1901 prodal podnik blízkého židovského podnikateli Richardu Weissensteinovi, jehož otec Josef vlastnil od roku 1879 jednu ze zdejších Smrčenských hospod a k tomu obchod koloniálním zbožím.
V roce 1912 píše Břetislav Rérych, že ve Smrčné se nacházeli dva mlýny, Milfaitův a Bolechuv a dále škrobárna, cihelna, pila a sklářská huť, Pokud jde o mlýn Josefa Bolecha čp. 3, který jmenovaný zakoupil v roce 1873, zaměstnával se od roku 1898 výhradně výrobou s expedicí prken a dřeva. Později přijel za společníka Johanna Fuchse a následně Wenzla Kundingera. Díky prosperitě všech těchto firem, drobných živností nových pracovních sil, ale též k výstavbě nových domů.
Od přelomu 19. a 20. století byly v obci tři hostince: Streichsbierův, Eisnerův a Weissensteinův, později Mareschův a dále tři obchodníci koloniálním zbožím. V roce 1912 zachytil německý kalendář tři obchodníky, stejný počet hospod, dva koláře, dva pekaře a po jednom truhláři, ševci a krejčím ve Vilémovských Chaloupkách. Později přibyl obchod s nářadím, dva řezníci, dva zedníci a další dva krejčí. Škoda, že po roce 1918 uváděl zdroj už jenom firmu Glasraffinerie von Schindler und Comp. a německé živnostníky.
Seznam míst v království Českém z roku 1913 udává, že v obci bylo celkem 105 domů a 991 obyvatel , z toho 673 s obcujícím jazykem německým a 318 s českým. Ve Vilémovských chaloupkách se z uvedeného počtu nacházelo 22 domů a 133 obyvatel ( 120 hlásících se k němčině a 13 k češtině ). Obec v té době nacházela do okresního hejtmanství Německý Brod a pod soudní okres Štoky. Poštovní úřad byl nejprve v Polné, později byl zřízen přímo ve Smrčné.
V krizových třicátých letech 20.století docházelo v Schindlerových sklárnách velmi často k přerušování výroby během pracovního týdne. V roce 1932 se potom výroba zastavila úplně. Místní brusiči a skláři odcházeli postupně do okolních provozů a někteří se ze Smrčné odstěhovali natrvalo.
Zodpovídá: Monika Jonášová
středa: 18:00 - 20:00